Kůň

Kůň
Kůň
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Strunatci (Chordata) Třída: Savci (Mammalia) Řád: Lichokopytníci (Perissodactyla) Čeleď: Koňovití (Equidae) Rod: Kůň (Equus)
Binomické jméno
Equus caballus f. caballus

Kůň (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Vývoj koně je velmi složitý. Dříve se koně používali především pro přepravu, dnes už se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň můžeme použít jak pro samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valachhříbě.
Věda zabývající se koňmi je hipologie. (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá

Vývoj koně

Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou však zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.

Vliv podnebí na vývoj koně

Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích koní, vyšších s užšími kopyty (typickým příkladem je achatelkinský kůň a arabský plnokrevník) . Naproti v tomu horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích s bohatou pastvou koně těžcí

 Eohippus

Kůň pochází z Eohippa (neboli Hyracotherium), známého jako prakoník. Žil v pralesech starších třetihor – v eocénu – asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zoubky, ale pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška.

Orohippus

Tento předek koně už žil ve stepích Severní Ameriky. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři.

Mesohippus a Miohippus

Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly již větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohl proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.

 Parahippus

Parahippus už se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstě a ostatní dva používal jen v měkkém terénu.

Meryhippus

Domestikace koně

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př.n.l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.

Kůň v minulosti

Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už v pravěku mu sloužili jako potrava. Později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně

Kůň dnes

V dnešní době se kůň využívá převážně pro zábavu a dále také (a to v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti) i pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál tím menší, stále se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) zejména v centrech historických měst. Setkat se s nimi můžeme i v cirkusech. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví - jednak k výrobě očkovacích látek a sér a dále také také k hipoterapii.

Oblíbená koňská disciplína – dostihy.

Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín.

Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou:

• Drezúra je sportovní disciplina postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezúry je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval na i na ty nejmenší respektive nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezúrní úlohy rozdělené do na několik stupňů obtížnosti. Drezúrní úloha je soubor cviků které musí jezdec s koněm postupně udělat co nejpřesněji a v určeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplina.
• Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Jedná se o olympijskou sportovní disciplinu.
• Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se o třídenní soutěž skládající se z drezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplina a pro koně i jezdce je velice náročná.
• Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy.
  • Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger).
  • Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká Pardubická).
  • Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaný sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené v Americe a Francii.

Existují i další sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované s koňmi:

• Kočárové soutěže resp. Vozatajské soutěže jsou specializovaným sportovní odvětvím, kdy soutěžíci - vozatajové - nejedou přímo na koni, ale vezou se (na povozu) ve specielním vozidle taženým koňmi (tedy jedou v kočáru). Obvykle se jedná o soutěže, kdy se testuje vozatajská zručnost na vymezené dráze. Vůz musí překonávat různé umělé překážky a specielní vozatajské branky.
• Koňské pólo je kolektivní hra s míčkem na branky, kterou hrají dvě skupiny jezdců na koních, u nás téměř neznámá, v Americe a v některých asijských zemích je velice oblíbena
• Kovbojské hry (Rodeo), v Americe se jedná o velice rozšířenou a oblibenou skupinu různých sportovních disciplin, kde kromě speciálních jezdeckých soutěží probíhají i další dovednostní soutěže v lasování, krocení býků, svazování telat apod.

Nemoci, úrazy a zlozvyky

Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5 - 38,5°C (hříbata asi o 1°C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8 - 16 dechů za minutu (hříbata 10 - 20), tepová klidová frekvence je 35 - 45 tepů za minutu (hříbata 100 - 120).

Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, zchvácení kopyt, podotrochlóza, abcesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt…), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny,…), nemoci očí (zákal, zánět spojivek,…), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost,…), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace,…), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen,…). Závažným onemocněním je tetanus, a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.

Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavka, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.

Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů,…

Vzhled a stavba těla

Příklad klabonosého (římského) nosu

Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené ani klenuté k sobě.

 Hlava

Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá), poloklabonosá, štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní). Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 320°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly.

 Krk

Základem je 7 krčních [obratlů].Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.

 Přední končetiny

Přední noha se skládá z:

• plec – skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti
• předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené.
• zápěstí (karpus) – kloub z osmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
• záprstí
• spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
• korunka – základem je kost korunková
• kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 55° s horizontálou. Kopyta se před optřebováním chrání podkovami.

kostra koně

 Zadní končetiny

Zadní noha se skládá z:

• stehno – stehenní kost, stehenní sval
• bérec – holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté
• hlezenní kloub – jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
• nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
• spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
• korunka – základem je kost korunková
• kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.

Hřbet a hrudník

Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat.

] Bedra

Základem je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná.

 Záď

Tvoří ji pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17 – 19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.

 Srst

Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima.
Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách.
Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.

Zbarvení

Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák – od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš - jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš - mourek... Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí bílou, bělouš černou. Ryzák – srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu, světlejší, nebo tmavší má i hříva a ocas. Ale nikdy nejsou černé. Plavák má barvu do žluta či šeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice často odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Ty vytvořené lidmi slouží k identifikaci jedinců.

Zleva: těžký kůň, pony, lehký kůň. Na obrázku můžete také vidět několik koňských zbarvení.

Plemena koní

Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na

• • primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
  • kulturní plemena - jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů

Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:

• • Skupina koní mongolských (stepních)- jejich předkem je kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň, kazašský kůň, kabardinský kůň, …
  • Skupina koní východních (orientálních) - jejich předkem je tarpan
    • podskupina koní íránských - achatelkinský kůň, jomutský kůň, lokajský kůň, karabašský kůň, altajský kůň, konik, …
    • podskupina koní arabského typu - arabský plnokrevník, berberský kůň, Shagya arab, těrský kůň, španělský kůň, andaluský kůň, lipicán, starokladrubský kůň, orlovský klusák, anglický plnokrevník, quarter, pinto, appaloosa, criollo, passo fino, český teplokrevník, angloarab, francouzský jezdecký kůň, trakénský kůň, hannoverský kůň, norfolk, yorkshirský kůň, hunter, morgan, švédský teplokrevník, brumby,…
  • Skupina koní západních - jejich předkem je kůň západního typu (již vyhynul), patří sem např. norik, hafling, belgický kůň, peršeron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, …
  • Skupina koní severských (nordických) - např. hucul, fjordský kůň, shetlandský pony, dartmoorský pony, exmoorský pony, velšský pony, connemara, …

 Jezdecká výstroj

Sedlo rozkládá jezdcovu váhu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předníma nohama koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky a lícnic. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, na rozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udítko, rovné udítko…). existují i varianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos. Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku) a k podbřišníku. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě.

 Koňské „bydlení"

Hříbě na nejčastější podestýlce – slámě

Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byly od středověku ustájeni v stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typu ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se. Frekvence stájových zlozvyků je ve vazném ustájení menší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka. Podestýlka je většinou seno, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Dnes bývají koně pouštěni i do výběhů, kde jsou ve společnosti jiných koní, není tak frustrován jejich stádový pud. Ve výběhu bývá někdy i přístřešek s kameny vydlážděnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze.

Čištění koně

Kůň by se měl čistit víckrát denně, především před a po ježdění. Čistění má většinou několik fází: vyškrabování kopyt kopytním háčkem, hrubé očištění rýžákem či hřbílkem, čištění měkkým kartáčem, popřípadě setření potu či vody stěrkou, vyčesání hřívy a ocasu či natření kopyt olejem.

[editovat] Chody a ježdění

Cválající kůň s jezdcem na Muybridgeově prvním pokusu o zachycení pohybu